Přeštice jsou můj domov

Tady jsem chodil do školy, hrál košíkovou, měl kamarády a chodil do tanečních. V Tyršovce bydleli děda s babičkou a jen kousek od nich bydlím po celý svůj přeštický život i já. Oba byli učitelé a mnozí Přeštičáci je znali nejen ze školy, ale také z turistických zájezdů po celé tehdy dostupné Evropě. Učili tu i oba moji rodiče. Táta odcházel do důchodu jako ředitel přeštické základní školy a mamina ještě dnes občas někoho doučuje.

Přeštice pro mě proto nikdy nebyly jen místem bydliště. Jsou domovem. A je v nich velký kus mého života.

Patří k němu i Nucený výsek. Hudební klub, který jsme na začátku tisíciletí založili jako čtyři kamarádi, kteří měli rádi muziku. Pustili jsme se do přestavby bývalé prodejny masa a několik let jsem pak celý podnik, později i s bowlingem, provozoval. Za více než dvacet let se Nucený výsek stal místem stovek koncertů a setkání. Dodnes mi lidé říkají, že na tu dobu vzpomínají jako na zlaté období živé muziky v Přešticích. Možná v tom pracuje i nostalgie. Ale hezky se to poslouchá.

Osm let jsem pak měl čest být starostou Přeštic. Když se za tím obdobím ohlížím, nevnímám ho jako osm let ve funkci. Byla to především práce – někdy složitá a únavná, často ale radostná. A hlavně práce s lidmi.

Starosta totiž sám mnoho nezmůže. Na to dobré, co se podařilo, nikdy nebyl jeden člověk. Měl jsem kolem sebe Marka jako místostarostu, Jardu, Jirku a Pepu v radě města, kolegy na úřadě a řadu dalších lidí, kteří uměli za práci vzít. Těch osm let proto považuji za jedny ze svých nejúspěšnějších pracovních let. A to říkám i přesto, že dnes řídím lázně. :-)

Když mám vybrat věci, které mi udělaly největší radost, není to jednoduché. Mám rád Modrý dům. Jedna z přeštických dominant dostala nový život, dobře slouží a zůstala modrá. I taková zdánlivá maličkost tehdy lidem udělala radost.

Ještě osobnější vztah mám k nové lávce ke KČT. Tu starou jsem totiž jako kluk – samozřejmě s mnoha dalšími – občas pomáhal rozhoupávat. :-) Na stejném místě dnes stojí nová lávka a právě na ní si člověk uvědomí, jak se mohou vlastní vzpomínky nenápadně propojit s prací pro město.

A pak je tu pivovar U Přeška. Příští rok to bude deset let, co se v Přešticích po zhruba století začalo znovu vařit pivo. Z nápadu vzniklo místo, které si našlo pevné místo ve městě. A protože je samozřejmě potřeba dlouhodobě kontrolovat kvalitu, chodím tamní pivo ochutnávat celých těch deset let. :-)

Právě to mám na práci pro město rád. Něco začne jako nápad, následují jednání, projekty, povolení, problémy a práce mnoha lidí. A pak po nové lávce chodí lidé, Modrý dům slouží a v Přešticích se zase vaří vlastní pivo. Postupně už není důležité, kdo tehdy seděl na radnici. Prostě to patří k městu.

Řada věcí, které jsme během těch osmi let začali připravovat, žije dodnes. Některé pokračují, jiné se proměnily a některé dokončuje někdo jiný. A tak je to správně. Na tom, kdo si připíše poslední podpis nebo přestřihne pásku, jsem nikdy příliš nelpěl. Důležité je, že dobrá věc nakonec slouží Přešticím.

Co mi po odchodu z radnice chybělo? Docela obyčejné věci. Potkávat cestou do práce známé lidi. Mít práci pár minut pěšky od domova. A hlavně mít kolem sebe lidi, které znám, kterým věřím a o kterých vím, že když je potřeba něco udělat, pustí se do toho.

Jsem rád užitečný. Mám rád práci v týmu lidí, kteří se na sebe mohou spolehnout. A není úplně nepodstatné ani to, že nezkazí žádnou legraci.

Být starostou je čest. Ale především je to odpovědnost a příležitost pracovat pro místo, které člověk dobře zná a ke kterému má vztah.

A já jsem pořád přesvědčený o jedné věci: Přeštice na to mají. Podmínky i lidi.